Maxilofaciální chirurgie: Jak zvládnout pracovní zátěž a podporovat kolegy?

Maxilofaciální chirurgie není jen o řezání a šití. Je to každodenní boj s časem, náročnými případy, emocionálně náročnými pacienty a tím, že nikdy nevíš, co tě čeká za dveřmi operační sály. A když se přidá ještě nedostatek personálu, dlouhé směny a pocit, že nikdo nevidí, kolik se v tom všechno skrývá - zátěž se stává neudržitelnou. Nejde jen o fyzickou únavu. Je to ten tichý tlak, který ti zůstává v hlavě i po odchodu z nemocnice.

Proč je maxilofaciální chirurgie tak náročná?

Nejde o to, že by jiné obory byly lehké. Ale maxilofaciální chirurgie má své specifické výzvy. Každý případ je jiný. Můžeš mít pacienta s komplexním zlomením tváře, který potřebuje rekonstrukci kostí pomocí 3D tisku, a hned potom pacienta s nádorem, který vyžaduje kombinaci radioterapie a mikrochirurgie. Časově je to náročné - operace trvají 4 až 12 hodin, často bez přestávky. A když se přidá ještě potřeba komunikovat s pacienty, kteří se bojí ztráty vzhledu nebo schopnosti jíst a mluvit, začneš cítit, že se tě všechno dotýká osobně.

Největší tlak přichází z nejistoty. Většina lidí si představuje chirurga jako někoho, kdo má vše pod kontrolou. Ale ve skutečnosti se často rozhoduješ na základě neúplných dat. Například: CT sken ukazuje zlomeninu, ale neříká, jak moc je poškozený nerv. Nebo pacient má zdravotní problémy, které jsi nečekal - diabetická neuropatie, která zpomaluje hojení, nebo krvácení, které se projeví až během operace. Tyto situace tě stresují, ale také tě učí.

Kdo ti pomáhá, když se to začne hroutit?

Nejčastější odpověď: nikdo. Většina týmů má jen jednoho nebo dva maxilofaciální chirurgy. Zbytek je zdravotní sestry, anesteziologové, technici. A oni sami jsou přetížení. Když se ti něco rozbije, nemáš koho si odplakat. Nechceš být „slabý“. Nechceš, aby ti někdo řekl: „To je normální, všichni to prožívají.“ Protože to opravdu není normální - jen se o tom nemluví.

Ale je zde jedna věc, kterou většina lidí přehlíží: kolegové, kteří pracují s tebou každý den, jsou tvou nejsilnější podporou. Ne proto, že mají odpovědi. Ale proto, že vědí, co to znamená. Když ti někdo v kuchyni řekne: „Dnes jsem měl pět hodin operace a cítil jsem, že se mi to chce vyprášit.“ - a ty mu jen koukneš do očí a řekneš: „Vím.“ - už to stačí. Nechceš rady. Chceš, aby tě někdo viděl.

Jak můžeš podpořit své kolegy?

Nejde o to, aby jsi se stal psychologem. Stačí být přítomný. Tady je, co funguje v praxi:

1. Udělej si pár minut po operaci. Když skončíš, nechodí hned do kanceláře. Sedni si s kolegou, který právě skončil, a řekni: „Co to bylo dnes?“ Neříkej: „To je normální.“ Jen ho nech vysvětlit. Někdy stačí, když řekneš: „To zní těžké.“
2. Nevyžaduj dokonalost. Když někdo udělá chybu - ne kritickou, ale například zapomněl na doporučení pro pacienta - nevyčítáj. Zeptej se: „Co se stalo?“ Často to není línost. Je to únavu. Nebo strach. A když se to změní na rozhovor, ne na soud, začneš stavět důvěru.
3. Dej si na papír, co ti pomohlo. Vezmi si malý sešitek a zapiš si: „Dnes mě podpořil Tomáš tím, že mi přinesl kávu.“ Nebo: „Jana mi řekla, že mám právo říct, že jsem unavený.“ Když to přečteš za týden, uvidíš, že podpora existuje. A když někdo jiný začne klesat, můžeš mu říct: „Víš, co mi pomohlo?“
4. Neříkej: „Já to zvládnu.“ Říkej: „Můžeme to zvládnout spolu?“

Co dělat, když se to stává běžným stavem?

Stres je normální. Chronická únavu není. Když začneš cítit, že tě nic nezajímá, že se ti nechce mluvit s rodinou, že se probouzíš s pocitem, že jsi už všechno ztratil - nejde jen o přetížení. Je to vyhoření. A to se nedá překonat jen tím, že se „víc snažíš“.

V České republice existují programy pro podporu zdravotnického personálu. Nemocnice v Plzni, Praze nebo Brně mají psychologickou podporu pro zaměstnance. Některé z nich jsou anonymní. Stačí zavolat na číslo, které ti může poskytnout oddělení lidských zdrojů. Nejde o to, že jsi „slabý“. Jde o to, že jsi člověk. A člověk potřebuje odpočinek, ne jen odpočinek ve směně, ale odpočinek od toho, že se musí vždycky držet.

Největší chyba je čekat, až se někdo zeptá. Nečekáš, až ti někdo přinese kávu. Tak nečekáš ani, až ti někdo řekne: „Jsi v pořádku?“

Co můžeš změnit už dnes?

Nejsi samotný. A i když se to teď nezdá, můžeš začít malými kroky:

• Dnes večer - pošli zprávu někomu, kdo dnes operoval: „Děkuju, že jsi tam byl.“
• Zítra ráno - nezakáž si kávu. Nech si ji přinést. Nebo si ji připrav. A sedni si s někým, kdo je v týmu.
• Tento týden - navrhni 15 minut na konci týdne na „přehled bez hodnocení“. Nikdo nemusí mluvit. Ale může. A když někdo začne, neříkej: „To je normální.“ Řekni: „Děkuju, že jsi to řekl.“

Nejde o to, aby všechno bylo lepší hned. Jde o to, aby někdo věděl, že ho neopouštíš. A že on neopouští tě.

Co se stane, když se to nezmění?

Největší riziko není chyba. Je to odechod. Lidé, kteří dělají maxilofaciální chirurgii, neodecházejí kvůli penězům. Odecházejí, protože se cítí, že je nikdo nevidí. A když odejdou, zůstaneš ty. A tvoje zátěž se zvětší. A budeš mít ještě méně lidí, kteří ti rozumí.

Nejde o to, aby se všechno změnilo. Jde o to, aby se změnilo aspoň jedno. Jedna káva. Jedna zpráva. Jedna věta, která říká: „Vím, že to je těžké. A já jsem tady.“

Maxilofaciální chirurgie je těžká. Ale nejsi sám. A pokud se někdo podívá na tebe a řekne: „Děkuju, že jsi tady.“ - to už je dost. To je důvod, proč to děláš. A to je důvod, proč to děláš i zítra.